Po 60 letech služby opouští nemocnici

 

RAKOVNÍK. Ve čtvrtek 28. prosince proběhla na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení Masarykovy nemocnice v Rakovníku malá slavnost. V ten den, kolem půl jedné po poledni, ukončila šedesátiletou službu v tomto zařízení sestra ARO Běla Kollmannová. Ve svých sedmasedmdesáti letech se rozhodla odejít definitivně na zasloužený odpočinek. Přesluhovala plných 22 let.

„Rád bych vám poděkoval za oněch 60 let, které jste tady odsloužila, protože to je hrdinský čin. Přeji vám hodně zdraví, a abyste si co nejdéle užila doma klidu,“ popřál paní Kollmannové ředitel Masarykovy nemocnice Tomáš Jedlička a předal jí velkou kytici. Poté se ke gratulantům přidali i primář ARO Pavel Kozlík a jeho zástupce doktor Pavel Padrta, vrchní sestra Ladislava Mériová i ostatní sestry, které byly právě ve službě a hlavní sestra nemocnice Lenka Malíková.

„Odmaturovala jsem na Zdravotní škole v Rakovníku a ještě mi nebylo ani osmnáct let. Když jsem na umístěnku nastoupila do zdejší nemocnice, nebyla jsem ještě plnoletá. Byla jsem zařazena na chirurgické oddělení. Když jsem dovršila osmnáctiny, vzal mě tehdejší primář MUDr. Zdeněk Stenthal na sál jako instrumentářku. Tu jsem dělal s malou přestávkou na mateřskou dovolenou až do roku 1978, kdy mě pan primář Kozlík nabídl funkci vrchní sestry na nově vznikajícím ARO. Kývla jsem mu na to a zůstala tam až dodnes,“ přiblížila stručně svoji nemocniční „kariéru“ Běla Kollmannová.

Společně jsme vytvořili funkční tým a začali jsme v praxi užívat všechny progresívní metody. Podařilo se nám získat lékaře a zdravotní sestry, kteří měli o práci na ARO opravdový zájem. I když od svého regulérního důchodového věku pracuje paní Kollmannová především jako ambulantní sestra na anesteziologické ambulanci, je možné ji v případě potřeby nasadit na jakoukoliv pozici, protože umí všechno. Je to takový ,univerzální‘ voják a moc nám tady bude chybět,“ doplňuje primář ARO Pavel Kozlík.

K definitivnímu odchodu ze služby se Běla Kollmannová rozhodla zhruba před šest týdny. „Řekla jsem si: holka, už bys měla skončit. Zlobí tě nohy a za chvíli ti to přestane myslet. A já chci odejít se ctí,“ vysvětluje své rozhodnutí a všem potenciálním zájemkyním o práci sestry na ARO vzkazuje: „Pokud tuto práci nebudete dělat se srdíčkem, tak sem raději nechoďte. Je to práce krásná, ale náročná. Pro peníze se rozhodně nedá dělat.“

Tomáš Bednařík