„Tato práce se nedá dělat pro peníze!“

Šedesát let pracovala v nemocnici a pětadvacet let jezdila s kolovrátkem

 

Běla Kollmannová: 

 Ve druhém letošním čísle Raportu jsme informovali o tom, že po neuvěřitelných 60 letech nepřetržité služby opustila Anesteziologicko-resuscitační oddělení Masarykovy nemocnice v Rakovníku jeho dlouholetá vrchní sestra Běla Kollmannová, která se ve svých sedmasedmdesáti letech rozhodla odejít definitivně na zasloužený odpočinek. Přesluhovala plných 22 let. Neuvěřitelné! Jejím posledním pracovním dnem byl čtvrtek 28. prosince 2017. Rozhovor, který našemu listu paní Kollmannová při této příležitosti poskytla, přibližuje nejen její profesní život, ale také velkého koníčka, kterým jsou tradiční řemesla.

 * Vzpomenete si ještě, proč jste se rozhodla být zdravotní sestrou?

Jsem rodačka z Nového Dvora u Chrášťan. V naší rodině nikdo ve zdravotnictví nepracoval. Jako malá holka jsem podstoupila operaci kyčlí a od té doby jsem chtěla být zdravotní sestřičkou. Systematicky jsem na tom „pracovala“. Na 1. stupeň ZŠ jsem chodila v Chrášťanech, na 2. stupeň do Kněževsi. Po dokončení základní školy jsem se přihlásila na Zdravotní školu v Rakovníku, která bývala tam, kde je dnes Masarykova obchodní akademie. Úspěšně jsem ji absolvovala a hned jsem šla do praxe. Když jsem odmaturovala, nebylo mi ještě ani osmnáct let.

 * Jaká byla vaše první „štace“?

Moje první „štace“ byla zároveň poslední. Když jsem na umístěnku nastoupila do rakovnické nemocnice, nebyla jsem ještě plnoletá. To znamená, že jsem nemohla držet noční služby. Byla jsem zařazena na chirurgické oddělení. Jakmile jsem dovršila osmnáctiny, vzal mě tehdejší primář MUDr. Zdeněk Stenthal na sál jako instrumentářku. Tu jsem dělala do roku 1963, kdy jsem odešla na mateřskou dovolenou. Po ní jsem v této práci pokračovala až do roku 1978. Přišel pan primář Pavel Kozlík a řekl, že bude zakládat ARO a potřebuje spolehlivou vrchní sestru. Nabídl mi, abych k němu přešla. Tak jsem mu na to kývla a byla jsem jedním ze spoluzakladatelů tohoto oddělení.

 * Nové oddělení, to byla asi velká neznámá?

S panem primářem Kozlíkem jsme ho vybudovali vlastně od píky, jak se říká. Společně jsme vytvořili funkční tým a začali jsme v praxi užívat všechny progresívní metody. Podařilo se nám získat lékaře a zdravotní sestry, kteří měli o práci na ARO opravdový zájem. Tehdy patřila pod ARO i záchranka, tu jsme také dávali dohromady, ambulance, předoperační a anestezie. Od začátku jsem byla ve funkci vrchní sestry a musela jsem si ještě dodělat atestace. Vrchní jsem dělala až do roku 1995, kdy jsem odcházela do důchodu. Jak jsem ale byla s tímto oddělením srostlá, tak jsem řekla, že budu na oddělení pomáhat i nadále. Nejdřív na sále jako anesteziologická sestra, posléze na ambulanci, kde jsem dělala předoperační vyšetření. Tam jsem sloužila prakticky až dodnes.

 * Jaká je vlastně práce na ARO?

Práce tady není snadná, také se tu vystřídalo hodně sester a zůstaly tady ty, které to dělají se srdíčkem. Pár jich odešlo, protože jsem nebyla spokojená s jejich prací. Na tomto oddělení se musejí podávat stoprocentní výkony. Jiné sestry odešly, protože to nezvládaly psychicky. Přešly na LDN nebo na obvod, kde je práce klidnější a byly tam velmi platné.

Jak jsem říkala, mívali jsme tu i záchranku a jezdili jsme na výjezdy do terénu. Takže se nezřídka stalo, že sestra sloužila na oddělení, na anestezii a vyjížděla i do terénu. Dřív k nám chodily i polytraumata včetně dětí, které se dnes transportují letecky do Prahy. Neměli jsme tak dokonalé přístroje, jako dnes, a tak sestry musely všechno pečlivě hlídat. Navíc sestry zvedaly pacienty, což bylo mnohdy fyzicky velmi namáhavé.

 * Jak jste se vyrovnávala s tím, když vám některý pacient zemřel?

Přiznám se, že jsem některé pacienty i oplakala. Když jsou to staří lidé, tak si říkám, že to patří k životu, ale když přivezou dítě, nebo mladého člověka, tak je to hrozné. To je ta velká psychická zátěž, kterou nezvládne každý.

 * Co byste vzkázala děvčatům, která se chtějí stát zdravotními sestrami?

Pokud tuto práci nebudou dělat se srdíčkem, tak ať na ni raději nechodí. Pro peníze se nedá dělat. Navíc, musí mít velmi tolerantního partnera. Jsme v práci spoustu hodin, soboty, neděle, svátky… pro partnera sestry to není vždy jednoduché. Vím, co říkám. Můj manžel je z úplně jiného oboru (zámečník – pozn. T. B.) a ten by měl mít okolo hlavy svatozář.

 * Dostane se vám od vyléčených pacientů poděkování?

Stává se to. Myslím, že 99,9% pacientů si uvědomuje, co jsme pro ně udělali, a dokáží poděkovat. Měli jsme tu třeba pacienta, který měl nehodu na motocyklu, pod který mu vběhla srna. Byl hodně rozmlácený a ležel tu asi půl roku. Jeho tatínek pracoval na zámku v Lánech, a když jsme se loučili, přinesli nám obrovskou kytici karafiátů z tamních skleníků.

 * O vás je známo, že se věnujete i tradičním řemeslům. Jezdívala jste na Hamousův statek ve Zbečně i na hrad Křivoklát s kolovrátkem. Doposud prý ještě paličkujete krajky. Jak jste k tomuto koníčku přišla?

Když mi bylo 45, tak jsem si řekla: co budeš dělat, až půjdeš do důchodu? Přece si nesedneš doma k televizi? Tak jsem začala jezdit s kamarádkou do Prahy do školy, kde jsme se učili tkát, paličkovat, práci se slámou nebo se šustím. Dokonce jsme z toho dělali i zkoušky…

 * Kde jste vzala kolovátek?

Koupila jsem si ho. Do Zbečna jsem jezdila na Šafářův dvoreček i na adventy a ještě předtím na adventy na hradě Křivoklátě, když tam začínaly za kastelánky Majky Šindelkové. Byla to zajímavá práce. S lidmi z naší školy jsem ale jezdívala také do Prahy, hlavně před Vánoci. Nějaký podnik si nás vyžádal, tak jsme tam šli předvádět řemesla. Výrobky jsem většinou rozdávala, sem tak si někdo něco i koupil. Teď už je těch tradičních řemeslníků hrozně málo.

 * Proč už na akce nejezdíte?

Měla jsem zánět šlach a zlobí mě karpály, takže už to dělat nemůžu. Co dělám, dělám ráda a pořádně. Je mi 77 let a už to nejde. Teď zkusím paličkovat doma krajky…

 * Kdy jste se rozhodla, že v nemocnici definitivně skončíte?

Bylo to asi před šesti nedělemi. Řekla jsem si: holka, už bys měla skončit. Za chvíli ti to přestane myslet, a pak mě hodně zlobí nohy. Chtěla jsem odejít se ctí.

Tomáš Bednařík